Karel Hynek Mácha

Karel Hynek Mácha se účastnil českého společenského života, hrál v ochotnických divadelních představeních ve Stavovském a Kajetánském divadle. Patřil do skupiny spolupracovníků Josefa Kajetána Tyla. Zde se, už jako student práv, seznámil s Eleonorou Šomkovou, dívkou z řemeslnické rodiny. Vztah mezi Lori a Hynkem probíhal v bouřlivých zvratech, jak o tom svědčí intimní básníkův Deník z roku 1835. Tento citový vztah prolínal všemi ostatními Máchovými zážitky a názory na svět. Mimořádné nadání umožňovalo Máchovi syntetizovat poznatky získané studiem filozofie a rozsáhlou četbou cizích spisovatelů, zejména Byrona, a začleňovat je do vlastních myšlenkových a uměleckých postojů. Vedle studia, četby a lásky bylo zdrojem Máchových zážitků cestování. Podnikal dlouhé pěší túry, lákala ho zejména místa, kde jeho fantazie mohla dokreslovat zbytky dávné minulosti. V roce 1834 podnikl Karel Hynek Mácha svou nejdelší cestu - přes Rakousko a Alpy se vydal do Itálie. O této cestě napsal svůj Deník na cestě do Itálie.

Karel hynek mácha máj rozbor díla

V roce 1836 byl vydán autorovým nákladem Máj. Mácha dokončoval v té době právnická studia a myslel na uspořádání svého vztahu k Lori. Získal místo advokátního praktikanta v kanceláři justiciára Durase v Litoměřicích. Po narození dítěte mělo konečně dojít ke sňatku Máchy s Lori. Avšak v plánovaný den svatby, 8. 11. 1836 byl Karel Hynek Mácha pohřben. Zemřel náhle 6. listopadu 1836 v Litoměřicích. Jeho syn skonal nedlouho potom. Lori zemřela v roce 1891. Dílo Karla Hynka Máchy: Karel Hynek Mácha byl představitelem romantického básnictví a jeden z největších českých básníků. Próza: Křivoklát - 1834, historická próza, jediná dokončená a časově nejpozdější část zamýšlené tetralogie Kat z doby Václava IV. Zlomky dramat s historickými náměty: Bratři - 1832 Král Fridrich - 1832-33 Boleslav - 1831-33 Bratrovrah - asi 1833 O postupném zrání Máchova talentu svědčí prózy zamýšleného cyklu Obrazy ze života mého. Umělá kompozice této prózy se podobá kompozici opery - předehra, dvě dějství oddělená veršovanými mezihrami a veršované finále.

Umlknul; po sklepení jen, jenž nad sloupy se zdvíhá, dál, dál se hlas rozlíhá; až – jakby hrůzou přimrazen – na konci síně dlouhé usne v temnotě pouhé. Hluboké ticho té temnosti zpět vábí časy pominulé, a vězeň ve svých snách dny mladosti zas žije dávno uplynulé. To vzpomnění mladistvých let mladistvé sny vábilo zpět; a vězně oko slzy lilo, srdce se v citech potopilo; – marná to touha v zašlý svět. Kde za jezerem hora horu v západní stíhá kraje, tam – zdá se mu – si v temném boru posledně dnes co dítko hraje. Od svého otce v svět vyhnán, v loupežnickém tam roste sboru. Později vůdcem spolku zván, dovede činy neslýchané, všude jest jméno jeho znané, každémuť: "Strašný lesů pán! " Až poslez láska k růži svadlé nejvejš roznítí pomstu jeho, a poznav svůdce dívky padlé zavraždí otce neznaného. Protož jest u vězení dán; a kolem má být odpraven již zítra strašný lesů pán, jak první z hor vyvstane den. Teď na kamenný složen stůl hlavu o ruce opírá, v hloub myšlenek se zabírá; po měsíce tváři jak mračna jdou, zahalil vězeň v ně duši svou, "Sok – otec můj!

Pouť krkonošská - 1834 Večer na Bezdězu - 1834 Márinka - 1834 V posledních dvou letech Máchova života vznikají tři lyrickoepické skladby byronského typu: Mnich - 1833, veršované, tragický pocit marnosti života Cikáni - 1835, próza, v utrpení mladého cikána se soustřeďuje tragika všech ostatních postav. Objevuji se zde také zážitky z cest po vlasti a z italské cesty. Máj - báseň, nejslavnější Máchovo dílo. Jeho počátky spadají do roku 1834, napsán byl od podzimu 1835 do jara roku 1836. Subjektivnost zde dosáhla svého vrcholu, básník se ztotožňuje s hlavním hrdinou Vilémem. Děj je podle autora záležitostí druhořadou, hlavní jsou úvahy a propastnosti mezi individuálním vědomím toužícím po nesmrtelnosti a neodvratnou nutností zániku fyzické existence. Největší míry objektivizace dosáhl Karel Hynek Mácha ve verších, v nichž vyjádřil vztah k rodné zemi - matce, jíž posílá pozdrav po ubíhajících oblacích: "tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou". Podobně jako Márinka má i Máj podobu hudebně dramatické skladby - čtyři zpěvy, dvě intermezza.

Karel Hynek Mácha | OSOBNOSTI.cz

A ustavičně kapky hlas svým pádem dále měří čas. A kapky – vod i větrů zpěv vězňovi blízký hlásá skon, jenž myšlenkami omdlívá. – Z dálky se sova ozývá, a nad ním půlnoc bije zvon.

Mácha v tomto díle vytvořil základy moderního českého jazyka.

  • Karel hynek mácha marinka
  • Stezka v oblacích bobova draha
  • Klec pro králíka
  • Karel hynek mácha film
  • Karel hynek mácha dokument
  • Tyrolské elegie - Karel Havlíček Borovský | Zapni mozek
  • Karel hynek machault
  • Příznaky
  • Karel hynek mácha rozbor
  • Karel hynek mácha máj čtenářský deník

Karel hynek mácha záliby

Tam prázdno pouhé – nade mnou, a kolem mne i pode mnou pouhé tam prázdno zívá. – Bez konce ticho – žádný hlas – bez konce místo – noc – i čas – – – to smrtelný je mysle sen, toť, co se 'nic' nazývá. A než se příští skončí den, v to pusté nic jsem uveden. – – –" Vězeň i hlas omdlívá. A lehounce si vlnky hrají jezerní dálkou pode věží, s nimi si vlnky šepotají, vězně uspávati se zdají, jenž v hlubokých mrákotách leží. Strážného vzbudil strašný hřmot, jejž řetězů činí padání; se světlem vstoupil. – Lehký chod nevzbudil vězně z strašných zdání. Od sloupu k sloupu lampy svit dlouhou zalétá síní, vzdy bledší – bledší její kmit, až vzadu zmizí její moc, a pustopustá temná noc ostatní díl zastíní. Leč nepohnutý vězně zrak – jak by jej ještě halil mrak – zdá se, že nic nezírá; ač strážce lampy rudá zář ubledlou mu polila tvář, a tma již prchla čírá. On za kamenný složen stůl znovu v mdlobách umírá; a jeví hlasu šepot mdlý, že trapnýť jeho sen i zlý. "Duch můj – duch můj – a duše má! " Tak slova mu jednotlivá ze sevřených ust plynou.

2 Klesla hvězda s nebes výše, mrtvá hvězda siný svit; padá v neskončené říše padá věčně v věčný byt. Její pláč zní z hrobu všeho, strašný jekot, hrůzný kvíl. "Kdy dopadne konce svého? " Nikdy – nikde – žádný cíl. Kol bílé věže větry hrají, při níž si vlnky šepotají. Na bílé zdě stříbrnou zář rozlila bledá lůny tvář; však hluboko u věži je temno pouhé; neb jasna měsíce světlá moc uzounkým oknem u sklepení dlouhé proletši se změní v pološerou noc. Sloup sloupu kolem rameno si podává temnotou noční. Z venku větru vání přelétá zvražděných vězňů co lkání, vlasami vězně pohrává. Ten na kamenný složen stůl hlavu o ruce opírá; polou sedě a kleče půl v hloub myšlenek se zabírá. Po měsíce tváři jak mračna jdou, zahalil vězeň v ně duši svou; myšlenka myšlenkou umírá. "Hluboká noc! ty rouškou svou teď přikrýváš dědinu mou, a ona truchlí pro mě! – Že truchlí? – pro mě? pouhý sen! Ta dávno neví o mně. Sotvaže zítra jasný den nad její lesy vstane, já hanebně jsem odpraven, a ona – jak v můj první den – vesele, jasně vzplane. "

A jako venku šedý mrak dál – dál se rozestírá: tak – " Sklesl vězeň, sklesl zrak, řetězů řinčí hřmot, a pak u tichu vše umírá. Již od hor k horám mraku stín – ohromna ptáka peruť dlouhá – daleké noci přikryl klín, a šírou dálkou tma je pouhá. Slyš! za horami sladký hlas pronikl nocí temnou, lesní to trouba v noční čas uvádí hudbu jemnou. Vše uspal tento sladký zvuk, i noční dálka dřímá. Vězeň zapomněl vlastních muk, tak hudba ucho jímá. "Jak milý život sladký hlas v krajinu noční vdechne; než zítřejší – ach – mine čas, tu ucho mé ach nikdy zas těch zvuků nedoslechne! " Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk kobkou se rozestírá; – – hluboké ticho. – V hloubi muk se opět srdce svírá, a dálné trouby sladký zvuk co jemný pláč umírá. – – – "Budoucí čas?! – Zítřejší den?! – Co přes něj dál, pouhý to sen, či spaní je bez snění? Snad spaní je i život ten, jenž žiji teď; a příští den jen v jiný sen je změní? Či po čem tady toužil jsem, a co neměla šírá zem, zítřejší den mi zjeví? Kdo ví? – Ach žádný neví. "

– A opět mlčí. Tichá noc kol kolem vše přikrývá. Zhasla měsíce světlá moc, i hvězdný svit, a kol a kol je pouhé temno, šírý dol co hrob daleký zívá. Umlkl vítr, vody hluk, usnul i líbý trouby zvuk, a u vězení síni dlouhé je mrtvé ticho, temno pouhé. "Hluboká noc – temná je noc! – Temnější mně nastává – – – Pryč, myšlenko!! " – A citu moc myšlenku překonává. Hluboké ticho. – Z mokrých stěn kapka za kapkou splyne, a jejich pádu dutý hlas dalekou kobkou rozložen, jako by noční měřil čas, zní – hyne – zní a hyne – zní – hyne – zní a hyne zas. "Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc – však delší mně nastává. – – – Pryč, myšlenko! " – A hrůzy moc myšlenku překonává. – Hluboké ticho. – Kapky hlas svým pádem opět měří čas. "Temnější noc! – – – Zde v noční klín ba lůny zář, ba hvězdný kmit se vloudí – – tam – jen pustý stín, tam žádný – žádný – žádný svit, pouhá jen tma přebývá. Tam všecko jedno, žádný díl – vše bez konce – tam není chvíl, nemine noc, nevstane den, tam času neubývá. – Tam žádný – žádný – žádný cíl – bez konce dál – bez konce jen se na mne věčnost dívá.

  1. Spongebob v kalhotkach online ke shlednuti zdarma cz dabing
  2. Jsi se nebo ses portes
  3. Stanice metra b
Polda, aneb s poctivostí nejdřív pojdeš
June 8, 2020, 5:47 pm